Štědrý večer 2012 (L 2,1-15)

Čtení: Ž 96,7-13; Fp 2,5-13; Neh 8,10-12
Písně: EZ 299, 655, 618, 297
Text kázání: L 2,1-15

Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius. Všichni se šli dát zapsat, každý do svého města. Také Josef se vydal z Galileje, z města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě. Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“ Jakmile andělé od nich odešli do nebe, řekli si pastýři: „Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil.“ L 2,1-15 

Milé sestry a milí bratří, milé děti! 

Kolik pohádek jste už dneska zhlédli? Kolik ještě uvidíte? U pohádek můžeme zapomenout na starosti se zdravím, starosti doma, v práci, ve škole. Jako mávnutím kouzelného proutku zmizí spory, lidé budou k sobě přátelštější, a svět bude plný pokoje a štěstí. Někdy mohou pohádky opravdu okouzlit.

Měli jste stejný dojem, když jste poslouchali o Marii, Josefovi, o dítěti, andělech a pastýřích v Betlémě? Není také Evangelium nádhernou pohádkou? Možná si někteří z vás mysleli: ach, kéž by i nás okouzlil tento příběh, abychom mohli zapomenout na problémy, předvánoční stres, abychom mohli doma mít opravdu krásné Vánoce. To není jenom vaše přání. Ta touha doprovází lidi už hodně dlouho.

Ale vánoční příběh nezačíná bájnými slovy "Kdysi dávno, pradávno", ale se slovy: "Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta". Takhle nezačíná pohádka. V téhle také nejsou víly, jen císař August, který nařídil sčítání lidu.

Všichni na tohle sčítání šli, také Josef a Marie. Skutečnost, že muži a ženy měli jít ke sčítání, znamenala zařazení do daňového seznamu. Ne, ani začátek vánočního příběhu nás v ničem neokouzluje. Ale když se na něj podíváme pozorně, všimneme si, že navzdory všem zmatkům se sčítáním a nervózní atmosférou, září z něho nějaký vnitřní lesk. Tak, jako tehdejší daňová politika státu nezahlušila pastýřům poselství o narození Ježíše, tak stejně i dnes nemůžeme odolat Vánocům s jejich poselstvím. Toto jednání ztělesněného Boha působí, že v tom poselství je přesvědčivá síla, v tom evangeliu, které shromažďuje dnes v kostelech davy lidí, a to i těch, kteří s nimi mají obvykle jen málo společného.

„Okamžik, námitky!“ - může někdo z vás zavolat. „Sestro farářko, a víte vůbec, jaké jsou v dnešní době Vánoce? Zdeformované, komercializované, postrádající hlubší význam! Kýčovité reklamy. Všude se ptají, jestli už mám dárky, napečeno, uklizeno, jakoby s tím Vánoce stály a padaly! Připomíná to přípravy na konec světa, letos tak aktuální téma (anebo už ani ne). Jakoby před každým Štědrým dnem lidé brali útokem obchody a dělali zásoby pro případ fatální katastrofy. Předvánoční shon pak vybublává v rodinách právě ve sváteční dny. Takové malé domácí apokalypsy…A tak každý rok! To je karikatura Vánoc, kompletní zkreslení jejich podstaty!“

Ano, vím. A přesto, dovolte mi, abych nesouhlasila s tímto myšlením. To, že se nemůžeme vzdát reklam, že nám stále není dost všech dárků, které dostaneme nebo darujeme, nás upozorňuje, že Vánoce mají v sobě něco zvláštního. A díky té nervozitě podvědomě cítíme, že s narozením Ježíše se začíná něco nezvratného. Něco, co zcela změní naše životy.

Takže co je tak zvláštního a stále fascinujícího v poselství Vánoc?

Dnes se vám narodil Spasitel. Vám – pověděl anděl. A zní to zcela jinak, než záznam v učebnicích dějepisu: „V Betlému se narodil Ježíš, který dal vzniknout křesťanskému náboženství“. To je informace, kterou se všichni učí, ale zdaleka ne všichni v ní chtějí věřit. Ale anděl Páně řekl jasně: vám. To platí ve stejné míře pro nás tady, jako i pro pastýře na polích u Betléma. Nezáleží na tom, kdo jsme, odkud přicházíme, jestli jsme věřící nebo jestli máte potíže s vírou. Dnes se vám narodil Spasitel.

A tohle je dar od Boha. Tohle je jeho dárek pro nás dneska. Takový dárek pod stromeček e… 
Ale ale... ten je prázdny – asi se stala nějaká chyba. Třeba stejná chyba, jako před týdnem na bohoslužbách. Pokud si pamatujete, před týdnem když jsem uváděla Vánoční hru, řekla jsem něco pro vás divného. Tak mi to pak říkal bratr farář. Řekla jsem, že Bůh nám daroval hřích. Dlouho jsem nemohla přijít na to, co je v té větě špatného. Až po delší době jsem se podívala do slovníku, a zjistila, že v češtině slovo „darovat“ znamená jenom… darovat. Polsky totiž, slovo darovat může znamenat jak právě obdarovat někoho nějakým dárkem, taktéž může znamenat… odpustit. Takže, když jsem řekla, že Bůh nám daroval hřích, jsem tím myslela jenom to, že Bůh nám odpustil hřích, nebo že nám daroval odpuštění hříchu. Je škoda, že česky to není totéž. Protože o Vánocích bychom si nemuseli jenom darovat… dárky, ale právě si… odpouštět. Tohle je taky obrovský dar. I tohle udělal pro nás Pán. Odpustil nám hříchy. Přišel k nám jako Spasitel U

Pastýři se zhrozili, když uslyšeli tuto zprávu. Ale v zásadě, proč? My se obáváme bankrotu, jak veřejného, tak i toho skrytého v našich životech, máme strach z výčitek svědomí po špatném rozhodnutí, nebo když se nedaří. Bojíme se stáří, osamělosti a smrti. Bojíme se katastrof a teroru. A mohli bychom jistě ještě dlouho líčit zlo, které zatemňuje naše životy.

Proč se pastýři bojí? Myslím si, že se báli, protože v tu chvíli je napadlo, že jejich život bude oslepený září a už nic nebude jako dřív. V nich, stejně jako v nás, vnitřní lenost spouští strach zbavit se rutiny. Nebojte se! Nedržte se křečovitě návyků! Anděl řekl také nám: Nebojte se! Neignorujte toto poselství, Bůh přichází k nám! Jako dítě, které přichází ke každému z nás.

Vlastně, proč jako dítě? Děti v nás vyvolávají nevyčerpatelnou sílu a energii. S narozením dítěte se v nás probouzí síly, které nám umožňují překonat beznaděj, únavu a zármutek, který nás obklopuje. Bůh se stal člověkem, aby zachránil z beznaděje jak pastýře v Betlémě, tak i nás, kteří jsme se zde sešli na Štědrovečerní bohoslužbu.

Narodil se vám Spasitel, narodil se Spasitel pro tebe a mne. Přeji vám milé sestry a bratři, abyste vzali tuto zprávu do svých srdcí, odmítli strach z nového, a již nyní začali pochybovat o vlastní nevíře.

Ježíš: Bůh Spasitel, přichází a dává: 

pokoj tam, kde vládne chaos; 

lásku tam, kde vládne zášť; 

naději tam, kde vládne zoufalství; 

radost tam, kde vládne smutek; 

věrnost tam, kde vládne zrada; 

posilu tam, kde vládne bezmoc; 

vysvobození tam, kde vládne spoutanost; 

záchranu tam, kde vládne zkáza; 

život tam, kde vládne smrt; spásu - záchranu i do tvého života 

Stačí věřit a brát...

Pane Ježíši Kriste, Tobě patří sláva za všechno, co nám denně dáváš. Amen

ČRo 1 Radiožurnál - Doteky víry | 16.12.2012

 

Polská farářka Ewa Jelinek posílila ostravské duchovenstvo

www.rozhlas.cz/nabozenstvi/zpravy/_zprava/1150951

Málo kněží, hodně kostelů. Problém, se kterým se už řadu let potýká katolická církev v Česku. Stále častěji tak na pomoc přichází faráři ze zahraničí, a to hlavně ze silně katolického Polska. Jen na území Moravskoslezského kraje jich momentálně působí 56. Je mezi nimi i jedna žena. Ta ovšem přišla do Česka posílit skupinu evangelických bohoslovců, protože v její rodné zemi už pro ni nebylo místo. Jmenuje se Ewa Jelinek.

Jsme právě v Kristově kostele v centru Ostravy a za varhanami sedí vysoká sympatická černovláska. Je jí 28 a na první pohled byste netipovali, že obléká kněžskou sutanu.

„Já jsem druhou farářkou ve sboru a jako druhá farářka mám na starosti především děti, mládež, takže náboženství, setkání mladší mládeže…“
Ve volném čase pak Ewa Jelinek jezdí ráda na koních, střílí ze vzduchovky nebo hraje na kytaru. Řekli byste moderní farářka. V kostele Českobratrské církve v centru Otravy působí už rok a půl a je to historicky první žena v dějinách tohoto sboru. Zajímavých okolností je ale v jejím životě mnohem víc. Pochází totiž z polského městečka Zelow, kde stále žije početná česká menšina. A všichni to jsou potomci pobělohorských exulantů.
„Prvními českými kolonisty v Zelowě bylo 19 hospodářů z táborska a mezi nimi byli i jména Jelínek a Smetana, což přímo patří k mé rodině. Vít Jelínek pocházel z Kutné Hory a jeho syn byl starostou Kutné Hory v roce 1600 a právě tehdy řekl, že nechce patřit ke katolické církvi a chce být evangelíkem.“
A od té doby je ve Vaší rodině, ve Vaší rodové linii evangelické vyznání?
„Ano. Vyznání si udržovali, vyznání a jazyk – tyto dvě věci. Proto to taky byla taková držící se spolu skupina. Čeští bratři pak se připojili k evangelické církvi v Polsku. Teď se ta církev jmenuje Evangelická reformovaná církev.“

V Polsku je to nejmenší z evangelických církví, která dohromady nemá ani 10 sborů. Jako jediná tam ale dovoluje ordinovat ženy do úřadu pastora. První průkopnicí byla teprve před devíti lety Ewina maminka Wiera Jelinek.
„Máma prostě chtěla být farářkou. Dlouho to nešlo. Táta dokonce napsal svoji diplomovou práci o ordinování žen v církvi. Snažili se oba dlouho. Prostě to nikdy nebylo v naší církvi v Polsku, takže bylo nutné změnit církevní zřízení a řády. Trvalo to, myslím, 10 roků, než se to povedlo, takže dlouhé čekání a maminka nevěděla, jestli to přijde nebo ne, ale povedlo se to.“
Když si prohlížíme jedno z rodinných alb, tak tady jsme narazili na fotku, kde jsou Ewiny rodiče, tatínek s maminkou jak si navzájem váží něco na taláru. Je to tak?
„Ano, chystají se právě na bohoslužby a vážou si tabulky na talár.“
Kolik lidí vlastně z Vaší rodiny dělá povolání bohoslovce?
„Já, rodiče, strýc, teď syn mého strýce šel taky na bohosloví, ale můj bratr taky skončil a jeho manželka skončila bohosloví taky.“
Chtělo by se říct, že s výběrem budoucího povolání neměla Ewa moc starostí. I přesto ji ale doma od kariéry farářky odrazovali.
„Myslím, že všem se vymlouvá, protože víme, co to obnáší a není to moc příjemné kvůli rodině, třeba žádné volné víkendy, každých pár let se stěhuje…“
A to byl i případ Ewiných rodičů, kteří museli po nějaké době změnit své působiště a kvůli nedostatku míst vyměnit Zelow za Valašsko. To ještě nevěděla, že ji čeká podobný osud.
„Když se rozhodovalo o tom, že odejdou, já jsem právě byla půl roku už po skončení studií a mně bylo řečeno, že není pro mě místo ve sboru v církvi v Polsku, takže jsem hledala jiné místo v jiných dokonce i civilních zaměstnáních. Dostala jsem nabídku makléře do Ostravy. Dokonce jsem přijela tady na rozhovor a byla bych přijata, kdybych den na to nedostala nabídku právě ze synodní rady Českobratrské církve evangelické, že by mě vzali tady do sboru.“
Takže vyšší síla rozhodla, že opravdu nemáte být makléřskou, ale že máte být duchovní.
„Ano a jsem za to vděčná.“
Ještě aby ne, farníci ji tady mají rádi, do práce to má z bytu jen asi 20 metrů a jak mi prozradila na samý závěr našeho rozhovoru, v Ostravě už si našla i spřízněnou duši.

Český bratr 8/2012

Anatomie průšvihu: Chci zjistit, jak vypadá smog shora. Rozhovor s Ewou Jelinek.
Český bratr 8/2012

Ewa Milena Jelinek (1984) vyrostla v rovinách polského vnitrozemí. Po studiu bohosloví a vikariátu se stala druhou farářkou ostravského sboru. Industriální Ostrava si ji podmanila a farářské práci se zde věnuje s plným nasazením – smog nesmog.

Odkud pocházíte a jak dlouho žijete v Ostravě?
Pocházím z české menšiny v Polsku. Ze Zelova přímo do Ostravy jsem se přestěhovala na podzim roku 2010, abych absolvovala vikariát v ostravském sboru.

Jaká je v okolí Zelova příroda?
Zelov leží uprostřed Polska asi 50 km na jih od Lodže, což znamená rozsáhlé nížiny a roviny. Kolem jsou řeky, přehrada a lesy. Když myslím na povodně na Moravě před patnácti lety, musím říct, že v Zelově si žádné záplavy nepamatuji, a pokud ano, tak jenom kvůli špatné městské kanalizaci. Nedaleko stojí ale největší znečišťovatel v Evropě. Hodně lidí bude těmi slovy překvapeno, protože to nejde vůbec poznat. Já sama jsem se o tom dozvěděla až na podzim minulého roku, kdy byly zveřejněné výsledky, podle kterých je Polsko na druhém místě v Evropě v seznamu znečišťovatelů ovzduší. A v seznamu samostatných znečišťovatelů Elektrárna Bełchatów (asi 30 km od Zelova) je v tom číslem jedna. Smog jsem tam ale žádný neviděla asi právě kvůli těm rovinám. Přímo u elektrárny leží největší povrchový hnědouhelný důl v Polsku, který je turistickou lahůdkou regionu.

Jaké je vaše povolání a co tato práce obnáší?
Od října 2011 jsem farářkou ve sboru Českobratrské církve evangelické v Ostravě. Byla jsem zvolena v ostravském sboru na druhé farářské místo, takže zatím to pro mne neobnáší žádné důležité rozhodování o hospodaření sboru. Setkávám se s lidmi, pak mnohem snadněji píšu kázání, věnuji se především práci s dětmi a mládeži. Ale také hodně času mi zabírá příprava doma: chystání programu, čtení, psaní. V češtině je to pro mě dvakrát náročnější. Pocházím z farářské rodiny, takže to povolání není pro mne novum, ale když jsem se sama stala farářkou, změnilo se v mé mentalitě něco zásadního. Před tím jsem cítila, že se lidem s Pánem Bohem vnucuji. A aktem ordinace jsem najednou opravdu pocítila to pověření církve, poslání ke službě. Ano, ke službě a ne k práci. Když se na to podívám z tohoto úhlu, tak dělám to, co mám ráda, a ještě jsem za to placená!

Líbí se vám industriální město?
Do Ostravy jsem se stěhovala s divnými pocity. Myslela jsem si, že jsem zoufalá, když jdu do Ostravy, přirovnávané k polskému městu Katowice. Ale ne, já jsem si zvolila to místo, přijala jsem nabídku do Ostravy, brala jsem to jako Boží vedení. A ano, Bůh dělá zázraky. Ostrava se teď pro mě nerovná žádnému městu! Tady se slovo „industriální“ chápe jako výzva, něco, co je třeba využít, ukázat krásu. Třeba největší průmyslový památkový areál Dolní oblast Vítkovice nejsou jenom vysoké pece. Je to národní kulturní památka, kde slovo „kulturní“ má zásadní význam. Je to turistický cíl s vyhlídkou na okolí. Konají se tam koncerty a festivaly. Tím chci naznačit, že Ostrava už není jenom industriální město. Já bych řekla, že je multikulturní.
Je to úplně jiné město než Zelov s osmi tisíci obyvatel. Hodně mi chybí roviny. Ale to je tak asi všechno. Při pohledu z nejvyšší radniční vyhlídkové věže jsem žasla, jak je Ostrava protkána parky a zelení. Překvapilo mne, že přes industriální historii připadá na jednoho Ostravana 30 čtverečních metrů zeleně. A takových „ostravských nej“ je mnohem víc.

Zažila jste v Ostravě inverzi, kdy se drží v ovzduší spousta zplodin a nedá se dýchat?
Pamatuji si na začátku vikariátu jízdu tramvají s mým mentorem, který mi říkal, že je zrovna v Ostravě smog. Já jsem tehdy smog viděla snad poprvé v životě, takže jsem byla hodně překvapená, že to není taková normální mlha.

Jak často a jak dlouho to bývá?
Během minulé zimy signál regulace vyhlašovali párkrát. Jednou to bylo už celých jedenáct dnů za sebou. Ale minule smog zasahoval snad celou oblast republiky, takže Ostrava není to jediné místo špatného ovzduší.

Co se dá v takové situaci dělat?
Loni město spustilo krátkodobě „Akce Smog“ čili jízdu městskou hromadnou dopravou v době smogových situací zadarmo, čímž chtělo snížit počet automobilů na ulicích. Ale pak akci z ekonomických důvodů zrušilo. Teď když je inverze, jsou za okny vozidel MHD informační letáky, aby si lidé uvědomili situaci a omezili pobyt venku. Dále experti doporučují omezit především větší fyzickou aktivitu venku, dlouhé větrání místností, nekouřit a zvýšit denní dávky tekutin a vitamínů. Smog se ale během dne mění. Nejlepší vzduch je po ránu a dopoledne, proto se doporučuje chodit ven právě tehdy. Potom se smogový stav horší. Já osobně ven chodím a větrám v bytě, i když méně. A dokonce se na další inverzi už sobecky těším, protože chci vyrazit na Lysou horu a podívat se jak to vypadá shora.

Co si o tom myslí rodiny s malými dětmi?
Když Ostravu dusí smog, děti mají asi naordinované „vězení“ doma nebo ve školkách. Nechodí na procházky a vycházejí jen v nejnutnějších případech.

A co lidé ze sboru?
Většina těch, se kterými jsem o tom mluvila, říká, že to už není, co to bývalo. Že kdysi bylo mnohem hůř. Navíc se o tom dřív prostě nemluvilo. Ale říkali, že prý lidé z Ostravska jsou odolnější vůči smogu, že mají aktivnější jeden gen.

Snadná a rychlá řešení asi neexistují. To už by byl problém dávno vyřešen. Co si myslíte o možnostech nápravy vy?
Nejsem odbornice. Z toho, co se dozvídám o boji se znečistěným ovzduším, přála bych totéž Polsku. Tady se o tom mluví, a když se vyhlašuje signál regulace, podniky omezují výrobu. Za smog může také doprava i domácnosti, takže používání hromadné dopravy a vyšší zodpovědnost lidí je důležitá. Nejde ale jenom o zimní období. Letní smog je prý mnohem nebezpečnější, protože není tolik vidět. Podstatné je dlouhodobě snižovat emise výfukových plynů a zplodin spalování.

Všichni jsme Boží stvoření a máme být jeho dobrými správci. Je to výzva?
Je to naše mise. Jako Boží stvoření nemůžeme ničit zemi, je to přece naše vlast, náš domov. Příčina svévolného ničení přírody leží v našem špatném vztahu k ní a řešení nevidím v pokročilých technologiích, ale v morální změně člověka. Konkrétně v návratu od antropocentrismu k teocentrismu. Člověk se musí přestat cítit jako pán světa a začít se chápat jako jeho „zahradník“, protože ničení přírody, toho domova, ohrožuje jeho obyvatele. Navíc země může existovat bez člověka, ale ne naopak. Ekologická obnova přírody znamená opravu způsobených škod a etický způsob života.
Ale z druhé strany je důležité se hlavně nenechat smogem zotročit. Jestli budu o tom pořád jenom úzkostně uvažovat, budu si ubírat radosti ze života. A dobrý správce se taky raduje z Božího stvoření, je vděčný za to, co má. A já v černé Ostravě vidím také hodně pracovních míst a využívaní nerostného bohatství téhle země.

Ptala se Daniela Ženatá

http://www.ceskybratr.cz/?p=1971

ČRo Ostrava: Ostravské příchody | 26.6.2021

Nový Duch vstoupil do toho mužstva (J 14,23-27)

Čtení: Ž 42,2-6; Gn 11,1-9, Ř 8,14-17
Písně: EZ 675, 370, 161, 378
Text kázání: J 14,23-27

Ježíš učedníkům odpověděl: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává má slova. A slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal. Toto vám pravím, dokud jsem s vámi. Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl. Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí! J 14,23-27

Milé sestry a milí bratří v Kristu,

Tuto svatodušní neděli si obyčejně vzpomínáme na Letnice, jak je prožili učedníci v Jeruzalémě. Jak Duch Boží na ně sestoupil v podobě ohnivých jazyků a oni, jím naplněni, všemožnými jazyky zvěstovali Kristovo vzkříšení. A jak na základě zvěstování, evangelizace, vzniklá první společenství křesťanů.
Ale místo toho jsme se dnes během prvního čtení ocitli v babylónském městě u stavby slavné věže Bábel. A jak tam někdo z lidí plácne nápad stavět věž a zbytek tomu nadšeně tleská. Jak mluví o sobě, o budovatelských plánech, o tom, jak si bez Boha vystačí. Jak se chtějí sjednotit a poslouchat jen sami sebe; sami sobě určovat pravidla, jen v sobě hledat sílu, sami zabezpečit svou existenci a zajistit budoucnost. A o tom, jak Boží zásah, pomateni jazyků, přichází v pravou chvíli. Lidstvo je rozmetáno mezi národy, každý mluví svým jazykem. Jsou zmateni lidé, jsou zmatené národy. Jsou zmatené ideály, životy, hodnoty. Bábel to znamená zmatek.

Ale co má společného věž v Babylóně a letnice v Jeruzalémě? Učedníci o Letnicích čekají ve městě Jeruzalém. Nevyplňují čas nanicovatou stavbou, ale očekávají Boží zásah, něco mocného a silného – moc předivnou. A právě do takového očekávání to přijde. Něco jako vichr či hukot z nebe. Jsou naplněni Duchem svatým a první co učiní, promluví. Promluví v jazycích. Mluví jinými jazyky. Stejně jako v Babylónu, i když tady nemluví o sobě a svých budovatelských plánech, ale o Božích činech. A nejde tady o nesrozumitelné církevní fráze. Posluchači všech národů těm příběhům rozumí. Všichni cizinci slyší a rozumí. A to proto, že věděli, že bez Boha si nevystačí, že to jen On může zabezpečit existenci lidi a zajistit jim budoucnost. A tak národnostní i jazykové bariéry se bortí. A tak byli jednotní. Vzniká společenství křesťanů. Církev.

To všechno jsou dějiny, příběhy z Bible. Ale seslání Ducha svatého není jen sváteční událost v dějinách církve. Nebyl to jen ten bouřlivý úkaz za hromů a blesků. Duch svatý k nám přichází denně a je tu stále. Jako světlo, jako vzduch, jako láska… Jak o tom říká základ dnešního kázání. Bůh je láska, a proto ho můžeme poznávat všude, kde lidé z lásky vědomě či nevědomě žijí. Láska spojuje nás s Bohem. A tak jako láska spojuje dvě bytosti, byť je sama neviditelná, tak takhle působí Duch: je neviditelný, ale je. Je to neviditelná skutečnost Boha v nás.

A ten Duch, jak říká Ježíš: Přímluvce, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl.
Až do tohoto okamžiku se Ježíš zjevoval svým učedníkům. Nyní bude v jeho zjevení pokračovat Duch tím, že učedníky „naučí všemu“ a „připomene jim všechno“, co Ježíš řekl.

Učením se nemyslí jen teoretické učení, které je zaměřeno pouze na rozum. Je to hlásání, které chce oslovit a uchopit celého člověka. A také na rozdíl od učení Ježíšova bude učení Ducha vnitřním poučením, které nepotřebuje slov. Připomínání je myšleno jako prohloubení a aktualizace Ježíšova poselství. Ten výraz „připomene“ vyvolává také asociaci na večeři Páně, kterou budeme dneska slavit. Je ona památkou posledního Ježíšova hodu s učedníky. I tady Duch svatý nás učí smyslu večeře Páně, zachovává a zpřítomňuje jeho památku uprostřed církve. Ve večeři Páně je přítomen Ježíš, ukřižovaný a vydaný za nás. Jednou z významných částí večeře Páně je pozdravení pokoje. Ježíš říká: Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí! Pokoj, který Ježíš dává, přesahuje vše, co může dát svět. Zahání zármutek, strach, zmatek. Za chvíli i my budeme si předávat ten pokoj dál.

Sestry a bratří, my sice nejsme učedníci z Janova evangelia, a přesto je ten dnešní oddíl o nás a pro nás. Sice svatodušní svátky nejsou obtížené nakupovací dárkovou reklamou a nervózní uspěchaností jako o vánocích a velikonocích, a přesto jsou to ne méně důležité svátky.

V každé generaci, v každém jednotlivém člověku, v tobě, ve mně, v nás všech se dějí hotové divy, když se Božímu Duchu neuzavřeme, když v něm rosteme: divy, které jsou opakem babylónské zhouby: pak dokážeme chápat druhého, i když má jiné názory. Dokážeme společně dělat divy a udělat dobré dílo. Dokážeme vytvářet přátelství, společenství a dobré soužití. Dokážeme zdeptaným vrátit životní elán. Dokážeme hýřit dobrými nápady, fantazií, vtipem a vynalézavostí. Dokážeme dary Ducha svatého přijímat a spolupracovat s nimi.

Chtěla bych to říci ještě názorněji. Před týdnem skončilo Mistrovství světa v ledním hokeji 2012 a tak jsem se na několik utkání dívala. Zvláštní bylo, kdy třeba první dvě třetiny jedno družstvo hrálo nicovatě, ale na začátku poslední třetiny už to bylo o něčem jinem. A tehdy nadšený reportér volal: „Do toho mužstva vstoupil nový duch!“ A vskutku ti hráči, kteří se v předchozí hře pohybovali jako svázaní, najednou jakoby teď ožili. Puk putoval jako blesk z hole na hůl, padaly branky, hráči se objímali, diváci jásali. Dobře si pamatuji ta slova: „Nový duch vstoupil do toho mužstva!“ Čím to bude? Asi si o přestávce dali poradit od trenéra…

Ano, asi si o přestávce dali poradit od trenéra. I my si necháváme poradit od Trenéra. I my se také o svatodušních svátcích modlíme, aby do nás vstoupil nový duch, Duch svatý. Když mezi námi není, vypadá to jako u Babylonské věže – jako naprostý zmatek. Bez Ducha svatého je nám Bůh daleko, Kristus zůstává v minulosti, evangelium je mrtvou knihou, autorita panováním, misie propagandou, bohoslužby kouzelnickým zaříkáváním Boha, křesťanská morálka drezúrou otroků, morálkou předpisů a povinností. Avšak v Duchu svatém Vzkříšený Kristus žije v nás, evangelium je životem v lásce, církev je společenstvím Božích dětí, autorita je službou k svobodě, misie jsou letničním zážitkem, liturgie je prožíváním nebeského společenství, lidské jednání odráží a zpodobuje Boží krásu a dobrotu. Často si proto připomínejme: Duch svatý je tu pro nás. Je tu pro nás denně, stále. Má podobu dobrého nápadu. Má podobu zahlédnutí správného řešení, správné životní cesty dopředu. Má mnoho podob, ale vždy vede k dobru, kráse, pokoji, k nebeskému Otci. Jde o to, abychom se mu vždy třeba hned ráno při ranní modlitbě dokázali otevřít. Jde o to, abychom během dne vnímali dobrá vnuknutí, jeho vanutí, dobré nápady, hnutí svědomí a lásky. Abychom je vnímali, slyšeli, a abychom je poslechli. Pak to půjde s námi jako s těmi hokejisty: Do nás, do našeho života vstoupí nový Duch, duch věčného mládí Božích dětí. Amen.

Farářka vs. ksiądz

Życie w Czechach to nie taka łatwa sprawa. Już chociażby tytulatura osoby duchownej przysparza nie małych problemów. Znaczenia czeskich tytułów w Polsce, jak się okazuje, nie są takie jednoznaczne.

Po czesku: = po polsku: - (logicznie wg mnie powinno być:)

Farář = ksiądz, proboszcz - (pleban, bo fara=plebania)
Kněz = kapłan - (ksiądz)
Kaplan = kapelan - (kapłan)

Przynajmniej tytulatura używana w niektórych Kościołach ma logiczne tłumaczenie:

Pastor = pastor
Kazatel = kaznodzieja

Na szczęście w Czechach jestem farářka i nikogo nie dziwi ta żeńska forma. A w Polsce ciągle nie wiem... ksiądz, pani pastor, pastorka...? (Proszę, tylko nie mówcie, że pastorałka, bo wybuchnę śmiechem :D). Ja w podtytule bloga napisałam "ksiądz", ale to tylko z ewidentnego braku żeńskiej formy tego tytułu.

Hliněné nádoby (Farářský kurz 2012 - 1K 4,6-10)

EZD 642 Už svítá jasný bílý den

1K 4,6-10 Neboť Bůh, který řekl ‚ze tmy ať zazáří světlo‘, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově. Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás. Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradni, ale nejsme v koncích; jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi. Stále nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven.

Milé kolegyně, kolegové, sestry a bratři,
celý týden přemýšlíme o majetku, o penězích. Zatím jsme ale ještě nemluvili o peněženkách. Či trochu biblický řečeno: o hliněných nádobách.
Apoštol Pavel zde mluví o pokladu uloženém v hliněných nádobách. Pokladem je evangelium, světlo Boží slávy ve tváři Kristově, a hliněnými nádobami jsme my, lidé.
Jak může být něco tak vzácného v něčem tak křehkém a snadno zničitelném? Tak se přece dneska nezabezpečují poklady. Třeba údajný portrét Leonarda da Vinciho dorazil před dvěma týdny na zámek ve Zbirohu „za mimořádných bezpečnostních opatření a s ozbrojeným policejním doprovodem“.
Poklad, něco neuvěřitelně drahého a cenného, by měl mít v našem chápání nejlepší a nejbezpečnější obal. Ideální. Pokud jde o ten nejcennější poklad, evangelium, jeho obal, aby koreloval s jeho účelem, by měl být přece tím spíše ideální. Tak proč hliněný? Proč ne ze zlata, stříbra?
Proto, abychom si mohli uvědomit naši užitečnost a hodnotu. Jsme takový ubohý, rozpadající se obal, který v žádném případě není schopen sám řešit ochranu toho, co v něm je. Nejsme ideální. My ne. My si máme být vědomi svých nedostatečností a selhání. Kdybychom byli jako nějaká krásná váza z čínského porcelánu, nebyli bychom vůbec užiteční. Nemohli bychom chránit to, co máme uvnitř. Byli bychom obdivováni po celém světě, ale nemohli bychom mít žádný blízký kontakt s lidmi. Sami bychom se stali pokladem. Snadno bychom mohli být pyšní na sebe, a ne na to, co nosíme uvnitř. A přece má být patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás.
A my jsme právě hliněné nádoby. Snadno zranitelné. Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých.
Ale i hliněné nádoby jsou různé. Jsou i takové, které se chlubí svou vlastní podobou, a zapomínají na to, že jsou jen nástrojem. Nástrojem, který přece jen má plnit svoji práci. Hezky to vystihuje stará čínská moudrost:
Jedna starší žena měla dvě velké hliněné nádoby. Visely na obou koncích vahadla, které nosila zavěšené na ramenou. V jedné nádobě byla prasklina, oproti tomu ta druhá byla „dokonalá“ a vždy přinesla plnou míru vody. Na konci dlouhé ženiny cesty od potoku až k jejímu domovu zbyla v prasklé nádobě vždy jen polovina vody. Tak to chodilo po celé dva roky, žena donesla každý den domů jen jeden a půl nádoby vody.
„Dokonalá“ nádoba byla pyšná na svůj výkon, vždyť přinesla pokaždé všechnu vodu. Zato chudáček prasklá nádoba se styděla za svou nedokonalost a cítila se uboze, že je schopna jen polovičního výkonu. „Stydím se, moc mě mrzí, že prasklinou vyteče cestou domů tolik vody.” Ta stará žena jí s úsměvem odpověděla: „Všimla sis, že kytky rostou jen na tvé straně chodníku, a ne na straně druhé? To proto, že jsem vždy věděla o tvém nedostatku a na tuto stranu cesty jsem rozsévala semena květin. Dva roky trhám tyto krásné květiny, abych si jimi ozdobila svůj stůl a potěšila své přátele. Kdybys nebyla taková, jaká jsi, tak by tato krása nemohla prozářit můj domov.“
Ta naše mizernost je, paradoxně, naší nejlepší vlastnosti. Snižuje nám riziko nákazy pýchy a sobectví. A Bůh nás používá. Aby i život Ježíšův byl na nás zjeven.

Pomodleme se nyní, zpívajíce píseň Učiň mne, Pane, nástrojem (EZD 684).

Ostravský sborový verš 2012 (L 6,37)

Čtení: Ž 50,6; Sk 18,9-17; Iz 41,11-13
Písně: EZ 443, 688, 379, 555
Text kázání: L 6,37

Nesuďte, a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte, a bude vám odpuštěno. L 6,37

Vážení přítomní, zahajuji soudní líčení v trestní věci proti obžalovaným podle Lukášova evangelia, paragraf 6, odstavec 37 Nového zákona, z trestných činů: odsuzování, zavrhování a neodpuštění.

Takto bych asi měla začít, kdybych byla soudkyně. V tomhle oblečení (taláru) můžu být přece oboje. Co byste raději, abych byla farářkou nebo soudcem? Ano, slyším – farářkou. Uff. To dobře. Asi bychom nechtěli se tady setkávat k soudním přelíčením, kde bychom se navzájem soudili a odsuzovali. Bohoslužby mají být prostorem, kde oslavujeme Hospodina, modlíme se, vyznáváme své viny, nasloucháme Jeho slovu, dostáváme požehnání.
Ale tak, jak lehce ten můj talár někteří mohou si splést s tím soudcovským, tak je lehké soudit.

Doufám, že jste poslouchali první čtení. Totiž podobně to zažil soudce jménem Gallio. On byl soudce, ale někteří lidé po něm chtěli, aby byl zároveň farářem. To bylo tak, že apoštol Pavel veřejně kázal evangelium a tak ho někteří židé, kterým to vadilo, přivlekli k soudu. Ti lidé byli podobné víry, věřili ve stejného Boha, a přesto nechtěli přijmout Ježíše Krista (stává se to tak i dneska, že?). A tak když Pavla předhodili soudci Galliovi, řekli: tento člověk přemlouvá lidi, aby uctívali Boha v rozporu se zákonem. Gallio měl soudit věci týkající se víry. A přece nebyl to jeho odbor. Neměl žádný nárok soudit věci tykající se víry. Stejně jako já teď nemám oprávnění soudit. Nikdo z nás nemá oprávnění soudit svého bližního. Soudit – odsuzovat.

Totiž místo nezavrhujte, a nebudete zavrženi v překladu Bibli 21. století čteme: neodsuzujte a nebudete odsouzeni. Proč nemáme odsuzovat? Jak jsme slyšeli v žalmu, protože Bůh sám bude soudcem.

Tak kdy se jedná o odsuzování? Když:
- odsuzujeme za zlo, které děláme sami (Ř 2,3 Myslíš si snad, když soudíš ty, kdo takto jednají, a sám činíš totéž, že ty ujdeš soudu Božímu?)
- odsuzujeme na základě povrchního zdání (J 7,24 Nesuďte podle zdání, ale suďte spravedlivým soudem!)
- odsuzujeme něčí schopnost odolat (Ř 14,4 Kdo jsi ty, že soudíš cizího služebníka? O tom, zda obstojí či ne, rozhoduje jeho vlastní pán. A on obstojí, neboť Pán má moc jej podepřít.)
- odsuzujeme za něco, o čem vůbec nemáme ponětí (Anekdota: Jeden člověk přišel za farářem a zkritizoval jeho způsob mluvení o Bohu. Farář ho vyslechl a pak se zeptal: - a jak vy to děláte? – Já to nedělám vůbec – odpověděl překvapený člověk. - No, tak mam radši způsob, jak to dělám já, než způsob, jak to neděláte vy).

Neříkám, že soudcové nemají vůbec soudit. A nebo, že my nemáme rozsuzovat, rozhodovat. Bible přece nás také učí, že vše musíme zkoumat, rozsuzovat, zlé věci odmítat a dobrých se držet.
A proto se teď vraťme k prvnímu čtení. Příběh přece má pokračování. Židé, kteří Pavla k soudu dovlekli a kteří u soudu neuspěli, se vrhli na člověka, který patřil k nim a začali jej bít. To už je jiná situace. Tady se jednalo o zločin, o ubližování a nespravedlnost. Zde Gallio se naopak měl do toho vtáhnout a soudit. On namísto toho nevěnoval tomu pozornost… Jsou přece věci, které nás zaměstnávat mají!

A teď pojďme k poslední části L 6,37: Odpouštějte, a bude vám odpuštěno.
Jsou lidé, kteří neumí, nemohou nebo nechtějí odpustit. Ale i často "odpuštění" patří ke slovům, která bezděčně vyslovujeme, aniž bychom přemýšleli o tom, že se nad hloubkou jejich významu až točí hlava. Situace opravdu prožitého odpuštění nejsou vůbec časté. Má se odpustit úplně všechno? Lze to vůbec?
O křesťanství se někdy říká, že je to náboženství odpuštění. Hlavní příklad je, když Ježíš ve chvíli, kdy byl přibit na kříž, volal: "Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí!" (L 23). Apoštol Pavel těm, co ho bili, také odpustil, jak to čteme v mnohá jeho listech (np. 2K 2,5-11).
Ale odpustit tomu, kdo vůči nám jednal zle, ještě bez omluvy, jak to udělali Ježíš a Pavel, přesto není nic automatického. Nestačí vyslovit nějakou frázi, abychom se zbavili myšlenek na odplatu, natož abychom pak byli zproštěni touhy po dosažení spravedlnosti.
Za chvíli budeme spolu mluvit Modlitbu Páně. A s ní i slova: "odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům". To neznamená, že Bůh odpouští pod podmínkou našeho odpuštění, nýbrž že je odpuštění natolik silné, že i nám z naší strany dovoluje odpustit.

Když sami sobě přiznáme, že jsme hříšníci a potřebujeme odpuštění, nebude se nám zdát příliš těžké odpouštět jiným. Nechápeme-li dosud svou vlastní hříšnost, bude nám zatěžko říci: "Odpouštím ti." (Matka Tereza z Kalkaty).
Neodsuzujte, nezavrhujte a odpouštějte. Tři slovesa, která charakterizují křesťanský přístup k životu. Abychom dokázali tyhle tri požadavky, potřebujeme nove, čisté srdce (EZ 379 Stvoř srdce, čisté, Bože).
Někteří nás třeba odsoudí a zavrhnou, nebo nám i neodpustí, ale Kristus nám odpouští.

Modlitba bratra Rogera z komunity Taizé: Ježíši Kriste, ty jsi nepřišel, abys svět soudil, ale aby skrze tebe člověk dosáhl spásy a odpuštění. Když se rozhoří Tvá odpouštějící láska, i zraněné srdce může znovu začít žít. Dej nám to, Pane. Amen.


(Skvělé kázání, ze kterého jsem čerpala: Gallio, soudce nebo farář?)

Obři současnosti a mentalita kobylek (ATM 2012 - Nu 13,25-33)

25 Po čtyřiceti dnech průzkumu země se vrátili zpět. 26 Přišli konečně k Mojžíšovi a Áronovi a k celé pospolitosti Izraelců na Páranskou poušť do Kádeše, podali jim a celé pospolitosti zprávu a ukázali jim ovoce té země. 27 Ve svém vyprávění mu řekli: "Vstoupili jsme do země, do níž jsi nás poslal. Vskutku oplývá mlékem a medem. A toto je její ovoce. 28 Jenomže lid, který v té zemi sídlí, je mocný a města jsou opevněná a nesmírně veliká. Dokonce jsme tam viděli potomky Anákovy. 29 Na jihu země sídlí Amálek, na pohoří jsou usazeni Chetejci, Jebúsejci a Emorejci, při moři a podél Jordánu Kenaanci." 30 Káleb však uklidňoval lid bouřící se proti Mojžíšovi. Říkal: "Vzhůru! Pojďme! Obsadíme tu zemi a jistě se jí zmocníme." 31 Ale muži, kteří šli spolu s ním, tvrdili: "Nemůžeme vytáhnout proti tomu lidu, vždyť je silnější než my." 32 Pomluvami zhaněli Izraelcům zemi, kterou prozkoumali: "Země, kterou jsme při průzkumu prošli, je země, která požírá své obyvatele, a všechen lid, který jsme v ní spatřili, jsou muži obrovité postavy. 33 Viděli jsme tam zrůdy – Anákovci totiž patří ke zrůdám – a zdálo se nám, že jsme nepatrní jako kobylky, vskutku jsme v jejich očích byli takoví." Nu 13,25-33


Milé sestry a milí bratři,

Jako Češi prý máte pověst skeptiků. I mně, rozenou Polku (jen rozenou, srdcem a krvi – Češku!), překvapilo, s jakou skepsí jsem se setkala. Už jen ta častá odpověď "(to) neřeš"... Jak to víte? Proč některé věci nejdou, nemohou jít nebo zaručeně nepůjdou?
Možná pro mnohé skepse a cynismus je ochranou před zklamáním z toho, že se skutečně mnohé věci nepodařily, i když do nich byly vkládány velké naděje. Ale tak mnoho lidí, včetně mladých křesťanů je pasivních a stěžuje si, že nemohou nic změnit.

Nevidí přitom ani to, že ve skutečnosti mají mnohem více příležitostí, než využívají a že je vždy dostatek možností, jak změnit alespoň něco a nečekat, až to za mne udělá někdo jiný. Cynismus ničí víru a vztahy. Kdo ví, že vše nakonec špatně dopadne, se nakonec s velkou pravděpodobností dočká splnění svých obav a skončí jen stěžováním a nečinností. Jsme tak malí, že nemůžeme nic změnit? Netrpíme mentalitou kobylek?

Mentalitou kobylek trpělo 10 zvědů, vyslaných Mojžíšem do zaslíbené země. Mojžíš vybral 12 nejodvážnějších a nejzdatnějších, které poznal. Mezi nimi byli Jozue a Káleb. A tak těch 12 zvědů 40 dní procházeli zemi, která je velká asi jako cela Morava.
Pak se vrátili. Ale těch 10 kobylek, těch deset zvědů se vrátilo s následující zprávou: "Nemůžeme vytáhnout proti tomu lidu, vždyť je silnější než my." A pak ještě 32Pomluvami zhaněli Izraelcům zemi, kterou prozkoumali: "Země, kterou jsme při průzkumu prošli, je země, která požírá své obyvatele, a všechen lid, který jsme v ní spatřili, jsou muži obrovité postavy. 33Viděli jsme tam zrůdy – Anákovci totiž patří ke zrůdám – a zdálo se nám, že jsme nepatrní jako kobylky, vskutku jsme v jejich očích byli takoví."

Takovou zprávu donesli Izraelcům! Takovou reklamu! Svými pochybnostmi nakazili i lid. Lid se bouřil proti Mojžíšovi. Začali naříkat. To přece měla být zaslíbená země! Jak se teď tam dostanou?! Nemůžou přece bojovat s obry! Zapomněli na smlouvu, kterou s nimi Hospodin uzavřel, zapomněli na jeho moc a lásku, měli jen strach a o zemi zaslíbené nechtěli ani slyšet.

Jedině Jozue a Káleb neztratili odvahu, protože neztratili víru v Hospodinovou moc. Nezapomněl na něho.
O Kálebovi je právě řečeno, že "byl jiného ducha". Přinášel zcela jinou perspektivu, než jakou měla většina lidí kolem něj a to i přes vysokou cenu, kterou mohl osobně zaplatit.
Káleb přinesl jinou perspektivu: "Vzhůru! Pojďme! Obsadíme tu zemi a jistě se jí zmocníme." "Nebojte se lidu té země. Sníme je jako chleba. Jejich ochrana od nich odstoupila, kdežto s námi je Hospodin. Nebojte se jich!" Uklidňoval reptající Izraelce, ale marně.
Chtěl ukázal, že tamta reklama, byla spíše re-klamem. Jak to píše Vlastík Fürst ve své knížce "Pastorův blog", už v základu slova reklama je termín "klam", a tak cílem reklamy může někdy být i oklamat zákazníka… Každý den se musíme rozhodovat. Reklamy na nás útočí na každém kroku. Spolehneme-li se na "pravdivost reklamy", pak nás asi čeká zklamání.

I zvědové byli zklamání, když procházeli zaslíbenou zemi. Mysleli si, že přijde jim snadno ji dobit. Byli zklamáni.
A zklamáni může být vlastně i cestou ven z klamu. Je to přece poznání klamu, a tak to svým způsobem může být i vítězstvím. Pokud vás třeba zrovna dnes potkalo nějaké zklamání, nevěšte hlavu. Zkuste se na vše podívat s nadhledem a z pozitivní stránky. Z té Boží perspektivy. Jako Káleb. Protože kdyby tak udělali i Izraelci, nemuseli by pak ještě 40 roku bloudit po pouští. A právě to jim rozhněvaný Hospodin pak nařídil.

Kde my sami trpíme mentalitou kobylek? Kde uctíváme vlastní bezmocnost a malost a znevažujeme Boha svou nevírou? Co jsou naši obři ‐ v našem osobním životě, v našich společenstvích, zaměstnáních...?

I my potřebujeme nové Káleby, mladé i staré, kteří se nebojí ani obrů, ale ani selhání své vlastní komunity, ale jsou ochotni jít dál.

Modlitba: Hospodine, nedopusť, aby se do našeho srdce vloudila nedůvěra k tobě, k tvému slovu, k tvým přikázáním a zaslíbením. Na Pánu Ježíši vidíme, jak plníš své sliby a jak jsi laskavý ke všem, kteří v tebe doufají. Nauč nás, abychom byli v důvěře v tebe tak důslední jako Káleb. Amen.


Zdroj: Modlitební průvodce ATM 2012