EZD 642 Už svítá jasný bílý den
1K 4,6-10 Neboť Bůh, který řekl ‚ze tmy ať zazáří světlo‘, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově. Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás. Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradni, ale nejsme v koncích; jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi. Stále nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven.
Milé kolegyně, kolegové, sestry a bratři,
celý týden přemýšlíme o majetku, o penězích. Zatím jsme ale ještě nemluvili o peněženkách. Či trochu biblický řečeno: o hliněných nádobách.
Apoštol Pavel zde mluví o pokladu uloženém v hliněných nádobách. Pokladem je evangelium, světlo Boží slávy ve tváři Kristově, a hliněnými nádobami jsme my, lidé.
Jak může být něco tak vzácného v něčem tak křehkém a snadno zničitelném? Tak se přece dneska nezabezpečují poklady. Třeba údajný portrét Leonarda da Vinciho dorazil před dvěma týdny na zámek ve Zbirohu „za mimořádných bezpečnostních opatření a s ozbrojeným policejním doprovodem“.
Poklad, něco neuvěřitelně drahého a cenného, by měl mít v našem chápání nejlepší a nejbezpečnější obal. Ideální. Pokud jde o ten nejcennější poklad, evangelium, jeho obal, aby koreloval s jeho účelem, by měl být přece tím spíše ideální. Tak proč hliněný? Proč ne ze zlata, stříbra?
Proto, abychom si mohli uvědomit naši užitečnost a hodnotu. Jsme takový ubohý, rozpadající se obal, který v žádném případě není schopen sám řešit ochranu toho, co v něm je. Nejsme ideální. My ne. My si máme být vědomi svých nedostatečností a selhání. Kdybychom byli jako nějaká krásná váza z čínského porcelánu, nebyli bychom vůbec užiteční. Nemohli bychom chránit to, co máme uvnitř. Byli bychom obdivováni po celém světě, ale nemohli bychom mít žádný blízký kontakt s lidmi. Sami bychom se stali pokladem. Snadno bychom mohli být pyšní na sebe, a ne na to, co nosíme uvnitř. A přece má být patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás.
A my jsme právě hliněné nádoby. Snadno zranitelné. Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých.
Ale i hliněné nádoby jsou různé. Jsou i takové, které se chlubí svou vlastní podobou, a zapomínají na to, že jsou jen nástrojem. Nástrojem, který přece jen má plnit svoji práci. Hezky to vystihuje stará čínská moudrost:
Jedna starší žena měla dvě velké hliněné nádoby. Visely na obou koncích vahadla, které nosila zavěšené na ramenou. V jedné nádobě byla prasklina, oproti tomu ta druhá byla „dokonalá“ a vždy přinesla plnou míru vody. Na konci dlouhé ženiny cesty od potoku až k jejímu domovu zbyla v prasklé nádobě vždy jen polovina vody. Tak to chodilo po celé dva roky, žena donesla každý den domů jen jeden a půl nádoby vody.
„Dokonalá“ nádoba byla pyšná na svůj výkon, vždyť přinesla pokaždé všechnu vodu. Zato chudáček prasklá nádoba se styděla za svou nedokonalost a cítila se uboze, že je schopna jen polovičního výkonu. „Stydím se, moc mě mrzí, že prasklinou vyteče cestou domů tolik vody.” Ta stará žena jí s úsměvem odpověděla: „Všimla sis, že kytky rostou jen na tvé straně chodníku, a ne na straně druhé? To proto, že jsem vždy věděla o tvém nedostatku a na tuto stranu cesty jsem rozsévala semena květin. Dva roky trhám tyto krásné květiny, abych si jimi ozdobila svůj stůl a potěšila své přátele. Kdybys nebyla taková, jaká jsi, tak by tato krása nemohla prozářit můj domov.“
Ta naše mizernost je, paradoxně, naší nejlepší vlastnosti. Snižuje nám riziko nákazy pýchy a sobectví. A Bůh nás používá. Aby i život Ježíšův byl na nás zjeven.
Pomodleme se nyní, zpívajíce píseň Učiň mne, Pane, nástrojem (EZD 684).
2012/01/27
2012/01/15
Ostravský sborový verš 2012 (L 6,37)
Čtení: Ž 50,6; Sk 18,9-17; Iz 41,11-13
Písně: EZ 443, 688, 379, 555
Text kázání: L 6,37
Nesuďte, a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte, a bude vám odpuštěno. L 6,37
Vážení přítomní, zahajuji soudní líčení v trestní věci proti obžalovaným podle Lukášova evangelia, paragraf 6, odstavec 37 Nového zákona, z trestných činů: odsuzování, zavrhování a neodpuštění.
Takto bych asi měla začít, kdybych byla soudkyně. V tomhle oblečení (taláru) můžu být přece oboje. Co byste raději, abych byla farářkou nebo soudcem? Ano, slyším – farářkou. Uff. To dobře. Asi bychom nechtěli se tady setkávat k soudním přelíčením, kde bychom se navzájem soudili a odsuzovali. Bohoslužby mají být prostorem, kde oslavujeme Hospodina, modlíme se, vyznáváme své viny, nasloucháme Jeho slovu, dostáváme požehnání.
Ale tak, jak lehce ten můj talár někteří mohou si splést s tím soudcovským, tak je lehké soudit.
Doufám, že jste poslouchali první čtení. Totiž podobně to zažil soudce jménem Gallio. On byl soudce, ale někteří lidé po něm chtěli, aby byl zároveň farářem. To bylo tak, že apoštol Pavel veřejně kázal evangelium a tak ho někteří židé, kterým to vadilo, přivlekli k soudu. Ti lidé byli podobné víry, věřili ve stejného Boha, a přesto nechtěli přijmout Ježíše Krista (stává se to tak i dneska, že?). A tak když Pavla předhodili soudci Galliovi, řekli: tento člověk přemlouvá lidi, aby uctívali Boha v rozporu se zákonem. Gallio měl soudit věci týkající se víry. A přece nebyl to jeho odbor. Neměl žádný nárok soudit věci tykající se víry. Stejně jako já teď nemám oprávnění soudit. Nikdo z nás nemá oprávnění soudit svého bližního. Soudit – odsuzovat.
Totiž místo nezavrhujte, a nebudete zavrženi v překladu Bibli 21. století čteme: neodsuzujte a nebudete odsouzeni. Proč nemáme odsuzovat? Jak jsme slyšeli v žalmu, protože Bůh sám bude soudcem.
Tak kdy se jedná o odsuzování? Když:
- odsuzujeme za zlo, které děláme sami (Ř 2,3 Myslíš si snad, když soudíš ty, kdo takto jednají, a sám činíš totéž, že ty ujdeš soudu Božímu?)
- odsuzujeme na základě povrchního zdání (J 7,24 Nesuďte podle zdání, ale suďte spravedlivým soudem!)
- odsuzujeme něčí schopnost odolat (Ř 14,4 Kdo jsi ty, že soudíš cizího služebníka? O tom, zda obstojí či ne, rozhoduje jeho vlastní pán. A on obstojí, neboť Pán má moc jej podepřít.)
- odsuzujeme za něco, o čem vůbec nemáme ponětí (Anekdota: Jeden člověk přišel za farářem a zkritizoval jeho způsob mluvení o Bohu. Farář ho vyslechl a pak se zeptal: - a jak vy to děláte? – Já to nedělám vůbec – odpověděl překvapený člověk. - No, tak mam radši způsob, jak to dělám já, než způsob, jak to neděláte vy).
Neříkám, že soudcové nemají vůbec soudit. A nebo, že my nemáme rozsuzovat, rozhodovat. Bible přece nás také učí, že vše musíme zkoumat, rozsuzovat, zlé věci odmítat a dobrých se držet.
A proto se teď vraťme k prvnímu čtení. Příběh přece má pokračování. Židé, kteří Pavla k soudu dovlekli a kteří u soudu neuspěli, se vrhli na člověka, který patřil k nim a začali jej bít. To už je jiná situace. Tady se jednalo o zločin, o ubližování a nespravedlnost. Zde Gallio se naopak měl do toho vtáhnout a soudit. On namísto toho nevěnoval tomu pozornost… Jsou přece věci, které nás zaměstnávat mají!
A teď pojďme k poslední části L 6,37: Odpouštějte, a bude vám odpuštěno.
Jsou lidé, kteří neumí, nemohou nebo nechtějí odpustit. Ale i často "odpuštění" patří ke slovům, která bezděčně vyslovujeme, aniž bychom přemýšleli o tom, že se nad hloubkou jejich významu až točí hlava. Situace opravdu prožitého odpuštění nejsou vůbec časté. Má se odpustit úplně všechno? Lze to vůbec?
O křesťanství se někdy říká, že je to náboženství odpuštění. Hlavní příklad je, když Ježíš ve chvíli, kdy byl přibit na kříž, volal: "Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí!" (L 23). Apoštol Pavel těm, co ho bili, také odpustil, jak to čteme v mnohá jeho listech (np. 2K 2,5-11).
Ale odpustit tomu, kdo vůči nám jednal zle, ještě bez omluvy, jak to udělali Ježíš a Pavel, přesto není nic automatického. Nestačí vyslovit nějakou frázi, abychom se zbavili myšlenek na odplatu, natož abychom pak byli zproštěni touhy po dosažení spravedlnosti.
Za chvíli budeme spolu mluvit Modlitbu Páně. A s ní i slova: "odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům". To neznamená, že Bůh odpouští pod podmínkou našeho odpuštění, nýbrž že je odpuštění natolik silné, že i nám z naší strany dovoluje odpustit.
Když sami sobě přiznáme, že jsme hříšníci a potřebujeme odpuštění, nebude se nám zdát příliš těžké odpouštět jiným. Nechápeme-li dosud svou vlastní hříšnost, bude nám zatěžko říci: "Odpouštím ti." (Matka Tereza z Kalkaty).
Neodsuzujte, nezavrhujte a odpouštějte. Tři slovesa, která charakterizují křesťanský přístup k životu. Abychom dokázali tyhle tri požadavky, potřebujeme nove, čisté srdce (EZ 379 Stvoř srdce, čisté, Bože).
Někteří nás třeba odsoudí a zavrhnou, nebo nám i neodpustí, ale Kristus nám odpouští.
Modlitba bratra Rogera z komunity Taizé: Ježíši Kriste, ty jsi nepřišel, abys svět soudil, ale aby skrze tebe člověk dosáhl spásy a odpuštění. Když se rozhoří Tvá odpouštějící láska, i zraněné srdce může znovu začít žít. Dej nám to, Pane. Amen.
(Skvělé kázání, ze kterého jsem čerpala: Gallio, soudce nebo farář?)
Písně: EZ 443, 688, 379, 555
Text kázání: L 6,37
Nesuďte, a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte, a bude vám odpuštěno. L 6,37
Vážení přítomní, zahajuji soudní líčení v trestní věci proti obžalovaným podle Lukášova evangelia, paragraf 6, odstavec 37 Nového zákona, z trestných činů: odsuzování, zavrhování a neodpuštění.
Takto bych asi měla začít, kdybych byla soudkyně. V tomhle oblečení (taláru) můžu být přece oboje. Co byste raději, abych byla farářkou nebo soudcem? Ano, slyším – farářkou. Uff. To dobře. Asi bychom nechtěli se tady setkávat k soudním přelíčením, kde bychom se navzájem soudili a odsuzovali. Bohoslužby mají být prostorem, kde oslavujeme Hospodina, modlíme se, vyznáváme své viny, nasloucháme Jeho slovu, dostáváme požehnání.
Ale tak, jak lehce ten můj talár někteří mohou si splést s tím soudcovským, tak je lehké soudit.
Doufám, že jste poslouchali první čtení. Totiž podobně to zažil soudce jménem Gallio. On byl soudce, ale někteří lidé po něm chtěli, aby byl zároveň farářem. To bylo tak, že apoštol Pavel veřejně kázal evangelium a tak ho někteří židé, kterým to vadilo, přivlekli k soudu. Ti lidé byli podobné víry, věřili ve stejného Boha, a přesto nechtěli přijmout Ježíše Krista (stává se to tak i dneska, že?). A tak když Pavla předhodili soudci Galliovi, řekli: tento člověk přemlouvá lidi, aby uctívali Boha v rozporu se zákonem. Gallio měl soudit věci týkající se víry. A přece nebyl to jeho odbor. Neměl žádný nárok soudit věci tykající se víry. Stejně jako já teď nemám oprávnění soudit. Nikdo z nás nemá oprávnění soudit svého bližního. Soudit – odsuzovat.
Totiž místo nezavrhujte, a nebudete zavrženi v překladu Bibli 21. století čteme: neodsuzujte a nebudete odsouzeni. Proč nemáme odsuzovat? Jak jsme slyšeli v žalmu, protože Bůh sám bude soudcem.
Tak kdy se jedná o odsuzování? Když:
- odsuzujeme za zlo, které děláme sami (Ř 2,3 Myslíš si snad, když soudíš ty, kdo takto jednají, a sám činíš totéž, že ty ujdeš soudu Božímu?)
- odsuzujeme na základě povrchního zdání (J 7,24 Nesuďte podle zdání, ale suďte spravedlivým soudem!)
- odsuzujeme něčí schopnost odolat (Ř 14,4 Kdo jsi ty, že soudíš cizího služebníka? O tom, zda obstojí či ne, rozhoduje jeho vlastní pán. A on obstojí, neboť Pán má moc jej podepřít.)
- odsuzujeme za něco, o čem vůbec nemáme ponětí (Anekdota: Jeden člověk přišel za farářem a zkritizoval jeho způsob mluvení o Bohu. Farář ho vyslechl a pak se zeptal: - a jak vy to děláte? – Já to nedělám vůbec – odpověděl překvapený člověk. - No, tak mam radši způsob, jak to dělám já, než způsob, jak to neděláte vy).
Neříkám, že soudcové nemají vůbec soudit. A nebo, že my nemáme rozsuzovat, rozhodovat. Bible přece nás také učí, že vše musíme zkoumat, rozsuzovat, zlé věci odmítat a dobrých se držet.
A proto se teď vraťme k prvnímu čtení. Příběh přece má pokračování. Židé, kteří Pavla k soudu dovlekli a kteří u soudu neuspěli, se vrhli na člověka, který patřil k nim a začali jej bít. To už je jiná situace. Tady se jednalo o zločin, o ubližování a nespravedlnost. Zde Gallio se naopak měl do toho vtáhnout a soudit. On namísto toho nevěnoval tomu pozornost… Jsou přece věci, které nás zaměstnávat mají!
A teď pojďme k poslední části L 6,37: Odpouštějte, a bude vám odpuštěno.
Jsou lidé, kteří neumí, nemohou nebo nechtějí odpustit. Ale i často "odpuštění" patří ke slovům, která bezděčně vyslovujeme, aniž bychom přemýšleli o tom, že se nad hloubkou jejich významu až točí hlava. Situace opravdu prožitého odpuštění nejsou vůbec časté. Má se odpustit úplně všechno? Lze to vůbec?
O křesťanství se někdy říká, že je to náboženství odpuštění. Hlavní příklad je, když Ježíš ve chvíli, kdy byl přibit na kříž, volal: "Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí!" (L 23). Apoštol Pavel těm, co ho bili, také odpustil, jak to čteme v mnohá jeho listech (np. 2K 2,5-11).
Ale odpustit tomu, kdo vůči nám jednal zle, ještě bez omluvy, jak to udělali Ježíš a Pavel, přesto není nic automatického. Nestačí vyslovit nějakou frázi, abychom se zbavili myšlenek na odplatu, natož abychom pak byli zproštěni touhy po dosažení spravedlnosti.
Za chvíli budeme spolu mluvit Modlitbu Páně. A s ní i slova: "odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům". To neznamená, že Bůh odpouští pod podmínkou našeho odpuštění, nýbrž že je odpuštění natolik silné, že i nám z naší strany dovoluje odpustit.
Když sami sobě přiznáme, že jsme hříšníci a potřebujeme odpuštění, nebude se nám zdát příliš těžké odpouštět jiným. Nechápeme-li dosud svou vlastní hříšnost, bude nám zatěžko říci: "Odpouštím ti." (Matka Tereza z Kalkaty).
Neodsuzujte, nezavrhujte a odpouštějte. Tři slovesa, která charakterizují křesťanský přístup k životu. Abychom dokázali tyhle tri požadavky, potřebujeme nove, čisté srdce (EZ 379 Stvoř srdce, čisté, Bože).
Někteří nás třeba odsoudí a zavrhnou, nebo nám i neodpustí, ale Kristus nám odpouští.
Modlitba bratra Rogera z komunity Taizé: Ježíši Kriste, ty jsi nepřišel, abys svět soudil, ale aby skrze tebe člověk dosáhl spásy a odpuštění. Když se rozhoří Tvá odpouštějící láska, i zraněné srdce může znovu začít žít. Dej nám to, Pane. Amen.
(Skvělé kázání, ze kterého jsem čerpala: Gallio, soudce nebo farář?)
2012/01/09
Obři současnosti a mentalita kobylek (ATM 2012 - Nu 13,25-33)
25 Po čtyřiceti dnech průzkumu země se vrátili zpět. 26 Přišli konečně k Mojžíšovi a Áronovi a k celé pospolitosti Izraelců na Páranskou poušť do Kádeše, podali jim a celé pospolitosti zprávu a ukázali jim ovoce té země. 27 Ve svém vyprávění mu řekli: "Vstoupili jsme do země, do níž jsi nás poslal. Vskutku oplývá mlékem a medem. A toto je její ovoce. 28 Jenomže lid, který v té zemi sídlí, je mocný a města jsou opevněná a nesmírně veliká. Dokonce jsme tam viděli potomky Anákovy. 29 Na jihu země sídlí Amálek, na pohoří jsou usazeni Chetejci, Jebúsejci a Emorejci, při moři a podél Jordánu Kenaanci." 30 Káleb však uklidňoval lid bouřící se proti Mojžíšovi. Říkal: "Vzhůru! Pojďme! Obsadíme tu zemi a jistě se jí zmocníme." 31 Ale muži, kteří šli spolu s ním, tvrdili: "Nemůžeme vytáhnout proti tomu lidu, vždyť je silnější než my." 32 Pomluvami zhaněli Izraelcům zemi, kterou prozkoumali: "Země, kterou jsme při průzkumu prošli, je země, která požírá své obyvatele, a všechen lid, který jsme v ní spatřili, jsou muži obrovité postavy. 33 Viděli jsme tam zrůdy – Anákovci totiž patří ke zrůdám – a zdálo se nám, že jsme nepatrní jako kobylky, vskutku jsme v jejich očích byli takoví." Nu 13,25-33
Milé sestry a milí bratři,
Jako Češi prý máte pověst skeptiků. I mně, rozenou Polku (jen rozenou, srdcem a krvi – Češku!), překvapilo, s jakou skepsí jsem se setkala. Už jen ta častá odpověď "(to) neřeš"... Jak to víte? Proč některé věci nejdou, nemohou jít nebo zaručeně nepůjdou?
Možná pro mnohé skepse a cynismus je ochranou před zklamáním z toho, že se skutečně mnohé věci nepodařily, i když do nich byly vkládány velké naděje. Ale tak mnoho lidí, včetně mladých křesťanů je pasivních a stěžuje si, že nemohou nic změnit.
Nevidí přitom ani to, že ve skutečnosti mají mnohem více příležitostí, než využívají a že je vždy dostatek možností, jak změnit alespoň něco a nečekat, až to za mne udělá někdo jiný. Cynismus ničí víru a vztahy. Kdo ví, že vše nakonec špatně dopadne, se nakonec s velkou pravděpodobností dočká splnění svých obav a skončí jen stěžováním a nečinností. Jsme tak malí, že nemůžeme nic změnit? Netrpíme mentalitou kobylek?
Mentalitou kobylek trpělo 10 zvědů, vyslaných Mojžíšem do zaslíbené země. Mojžíš vybral 12 nejodvážnějších a nejzdatnějších, které poznal. Mezi nimi byli Jozue a Káleb. A tak těch 12 zvědů 40 dní procházeli zemi, která je velká asi jako cela Morava.
Pak se vrátili. Ale těch 10 kobylek, těch deset zvědů se vrátilo s následující zprávou: "Nemůžeme vytáhnout proti tomu lidu, vždyť je silnější než my." A pak ještě 32Pomluvami zhaněli Izraelcům zemi, kterou prozkoumali: "Země, kterou jsme při průzkumu prošli, je země, která požírá své obyvatele, a všechen lid, který jsme v ní spatřili, jsou muži obrovité postavy. 33Viděli jsme tam zrůdy – Anákovci totiž patří ke zrůdám – a zdálo se nám, že jsme nepatrní jako kobylky, vskutku jsme v jejich očích byli takoví."
Takovou zprávu donesli Izraelcům! Takovou reklamu! Svými pochybnostmi nakazili i lid. Lid se bouřil proti Mojžíšovi. Začali naříkat. To přece měla být zaslíbená země! Jak se teď tam dostanou?! Nemůžou přece bojovat s obry! Zapomněli na smlouvu, kterou s nimi Hospodin uzavřel, zapomněli na jeho moc a lásku, měli jen strach a o zemi zaslíbené nechtěli ani slyšet.
Jedině Jozue a Káleb neztratili odvahu, protože neztratili víru v Hospodinovou moc. Nezapomněl na něho.
O Kálebovi je právě řečeno, že "byl jiného ducha". Přinášel zcela jinou perspektivu, než jakou měla většina lidí kolem něj a to i přes vysokou cenu, kterou mohl osobně zaplatit.
Káleb přinesl jinou perspektivu: "Vzhůru! Pojďme! Obsadíme tu zemi a jistě se jí zmocníme." "Nebojte se lidu té země. Sníme je jako chleba. Jejich ochrana od nich odstoupila, kdežto s námi je Hospodin. Nebojte se jich!" Uklidňoval reptající Izraelce, ale marně.
Chtěl ukázal, že tamta reklama, byla spíše re-klamem. Jak to píše Vlastík Fürst ve své knížce "Pastorův blog", už v základu slova reklama je termín "klam", a tak cílem reklamy může někdy být i oklamat zákazníka… Každý den se musíme rozhodovat. Reklamy na nás útočí na každém kroku. Spolehneme-li se na "pravdivost reklamy", pak nás asi čeká zklamání.
I zvědové byli zklamání, když procházeli zaslíbenou zemi. Mysleli si, že přijde jim snadno ji dobit. Byli zklamáni.
A zklamáni může být vlastně i cestou ven z klamu. Je to přece poznání klamu, a tak to svým způsobem může být i vítězstvím. Pokud vás třeba zrovna dnes potkalo nějaké zklamání, nevěšte hlavu. Zkuste se na vše podívat s nadhledem a z pozitivní stránky. Z té Boží perspektivy. Jako Káleb. Protože kdyby tak udělali i Izraelci, nemuseli by pak ještě 40 roku bloudit po pouští. A právě to jim rozhněvaný Hospodin pak nařídil.
Kde my sami trpíme mentalitou kobylek? Kde uctíváme vlastní bezmocnost a malost a znevažujeme Boha svou nevírou? Co jsou naši obři ‐ v našem osobním životě, v našich společenstvích, zaměstnáních...?
I my potřebujeme nové Káleby, mladé i staré, kteří se nebojí ani obrů, ale ani selhání své vlastní komunity, ale jsou ochotni jít dál.
Modlitba: Hospodine, nedopusť, aby se do našeho srdce vloudila nedůvěra k tobě, k tvému slovu, k tvým přikázáním a zaslíbením. Na Pánu Ježíši vidíme, jak plníš své sliby a jak jsi laskavý ke všem, kteří v tebe doufají. Nauč nás, abychom byli v důvěře v tebe tak důslední jako Káleb. Amen.
Zdroj: Modlitební průvodce ATM 2012
Milé sestry a milí bratři,
Jako Češi prý máte pověst skeptiků. I mně, rozenou Polku (jen rozenou, srdcem a krvi – Češku!), překvapilo, s jakou skepsí jsem se setkala. Už jen ta častá odpověď "(to) neřeš"... Jak to víte? Proč některé věci nejdou, nemohou jít nebo zaručeně nepůjdou?
Možná pro mnohé skepse a cynismus je ochranou před zklamáním z toho, že se skutečně mnohé věci nepodařily, i když do nich byly vkládány velké naděje. Ale tak mnoho lidí, včetně mladých křesťanů je pasivních a stěžuje si, že nemohou nic změnit.
Nevidí přitom ani to, že ve skutečnosti mají mnohem více příležitostí, než využívají a že je vždy dostatek možností, jak změnit alespoň něco a nečekat, až to za mne udělá někdo jiný. Cynismus ničí víru a vztahy. Kdo ví, že vše nakonec špatně dopadne, se nakonec s velkou pravděpodobností dočká splnění svých obav a skončí jen stěžováním a nečinností. Jsme tak malí, že nemůžeme nic změnit? Netrpíme mentalitou kobylek?
Mentalitou kobylek trpělo 10 zvědů, vyslaných Mojžíšem do zaslíbené země. Mojžíš vybral 12 nejodvážnějších a nejzdatnějších, které poznal. Mezi nimi byli Jozue a Káleb. A tak těch 12 zvědů 40 dní procházeli zemi, která je velká asi jako cela Morava.
Pak se vrátili. Ale těch 10 kobylek, těch deset zvědů se vrátilo s následující zprávou: "Nemůžeme vytáhnout proti tomu lidu, vždyť je silnější než my." A pak ještě 32Pomluvami zhaněli Izraelcům zemi, kterou prozkoumali: "Země, kterou jsme při průzkumu prošli, je země, která požírá své obyvatele, a všechen lid, který jsme v ní spatřili, jsou muži obrovité postavy. 33Viděli jsme tam zrůdy – Anákovci totiž patří ke zrůdám – a zdálo se nám, že jsme nepatrní jako kobylky, vskutku jsme v jejich očích byli takoví."
Takovou zprávu donesli Izraelcům! Takovou reklamu! Svými pochybnostmi nakazili i lid. Lid se bouřil proti Mojžíšovi. Začali naříkat. To přece měla být zaslíbená země! Jak se teď tam dostanou?! Nemůžou přece bojovat s obry! Zapomněli na smlouvu, kterou s nimi Hospodin uzavřel, zapomněli na jeho moc a lásku, měli jen strach a o zemi zaslíbené nechtěli ani slyšet.
Jedině Jozue a Káleb neztratili odvahu, protože neztratili víru v Hospodinovou moc. Nezapomněl na něho.
O Kálebovi je právě řečeno, že "byl jiného ducha". Přinášel zcela jinou perspektivu, než jakou měla většina lidí kolem něj a to i přes vysokou cenu, kterou mohl osobně zaplatit.
Káleb přinesl jinou perspektivu: "Vzhůru! Pojďme! Obsadíme tu zemi a jistě se jí zmocníme." "Nebojte se lidu té země. Sníme je jako chleba. Jejich ochrana od nich odstoupila, kdežto s námi je Hospodin. Nebojte se jich!" Uklidňoval reptající Izraelce, ale marně.
Chtěl ukázal, že tamta reklama, byla spíše re-klamem. Jak to píše Vlastík Fürst ve své knížce "Pastorův blog", už v základu slova reklama je termín "klam", a tak cílem reklamy může někdy být i oklamat zákazníka… Každý den se musíme rozhodovat. Reklamy na nás útočí na každém kroku. Spolehneme-li se na "pravdivost reklamy", pak nás asi čeká zklamání.
I zvědové byli zklamání, když procházeli zaslíbenou zemi. Mysleli si, že přijde jim snadno ji dobit. Byli zklamáni.
A zklamáni může být vlastně i cestou ven z klamu. Je to přece poznání klamu, a tak to svým způsobem může být i vítězstvím. Pokud vás třeba zrovna dnes potkalo nějaké zklamání, nevěšte hlavu. Zkuste se na vše podívat s nadhledem a z pozitivní stránky. Z té Boží perspektivy. Jako Káleb. Protože kdyby tak udělali i Izraelci, nemuseli by pak ještě 40 roku bloudit po pouští. A právě to jim rozhněvaný Hospodin pak nařídil.
Kde my sami trpíme mentalitou kobylek? Kde uctíváme vlastní bezmocnost a malost a znevažujeme Boha svou nevírou? Co jsou naši obři ‐ v našem osobním životě, v našich společenstvích, zaměstnáních...?
I my potřebujeme nové Káleby, mladé i staré, kteří se nebojí ani obrů, ale ani selhání své vlastní komunity, ale jsou ochotni jít dál.
Modlitba: Hospodine, nedopusť, aby se do našeho srdce vloudila nedůvěra k tobě, k tvému slovu, k tvým přikázáním a zaslíbením. Na Pánu Ježíši vidíme, jak plníš své sliby a jak jsi laskavý ke všem, kteří v tebe doufají. Nauč nás, abychom byli v důvěře v tebe tak důslední jako Káleb. Amen.
Zdroj: Modlitební průvodce ATM 2012
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)