2012/01/15

Ostravský sborový verš 2012 (L 6,37)

Čtení: Ž 50,6; Sk 18,9-17; Iz 41,11-13
Písně: EZ 443, 688, 379, 555
Text kázání: L 6,37

Nesuďte, a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte, a bude vám odpuštěno. L 6,37

Vážení přítomní, zahajuji soudní líčení v trestní věci proti obžalovaným podle Lukášova evangelia, paragraf 6, odstavec 37 Nového zákona, z trestných činů: odsuzování, zavrhování a neodpuštění.

Takto bych asi měla začít, kdybych byla soudkyně. V tomhle oblečení (taláru) můžu být přece oboje. Co byste raději, abych byla farářkou nebo soudcem? Ano, slyším – farářkou. Uff. To dobře. Asi bychom nechtěli se tady setkávat k soudním přelíčením, kde bychom se navzájem soudili a odsuzovali. Bohoslužby mají být prostorem, kde oslavujeme Hospodina, modlíme se, vyznáváme své viny, nasloucháme Jeho slovu, dostáváme požehnání.
Ale tak, jak lehce ten můj talár někteří mohou si splést s tím soudcovským, tak je lehké soudit.

Doufám, že jste poslouchali první čtení. Totiž podobně to zažil soudce jménem Gallio. On byl soudce, ale někteří lidé po něm chtěli, aby byl zároveň farářem. To bylo tak, že apoštol Pavel veřejně kázal evangelium a tak ho někteří židé, kterým to vadilo, přivlekli k soudu. Ti lidé byli podobné víry, věřili ve stejného Boha, a přesto nechtěli přijmout Ježíše Krista (stává se to tak i dneska, že?). A tak když Pavla předhodili soudci Galliovi, řekli: tento člověk přemlouvá lidi, aby uctívali Boha v rozporu se zákonem. Gallio měl soudit věci týkající se víry. A přece nebyl to jeho odbor. Neměl žádný nárok soudit věci tykající se víry. Stejně jako já teď nemám oprávnění soudit. Nikdo z nás nemá oprávnění soudit svého bližního. Soudit – odsuzovat.

Totiž místo nezavrhujte, a nebudete zavrženi v překladu Bibli 21. století čteme: neodsuzujte a nebudete odsouzeni. Proč nemáme odsuzovat? Jak jsme slyšeli v žalmu, protože Bůh sám bude soudcem.

Tak kdy se jedná o odsuzování? Když:
- odsuzujeme za zlo, které děláme sami (Ř 2,3 Myslíš si snad, když soudíš ty, kdo takto jednají, a sám činíš totéž, že ty ujdeš soudu Božímu?)
- odsuzujeme na základě povrchního zdání (J 7,24 Nesuďte podle zdání, ale suďte spravedlivým soudem!)
- odsuzujeme něčí schopnost odolat (Ř 14,4 Kdo jsi ty, že soudíš cizího služebníka? O tom, zda obstojí či ne, rozhoduje jeho vlastní pán. A on obstojí, neboť Pán má moc jej podepřít.)
- odsuzujeme za něco, o čem vůbec nemáme ponětí (Anekdota: Jeden člověk přišel za farářem a zkritizoval jeho způsob mluvení o Bohu. Farář ho vyslechl a pak se zeptal: - a jak vy to děláte? – Já to nedělám vůbec – odpověděl překvapený člověk. - No, tak mam radši způsob, jak to dělám já, než způsob, jak to neděláte vy).

Neříkám, že soudcové nemají vůbec soudit. A nebo, že my nemáme rozsuzovat, rozhodovat. Bible přece nás také učí, že vše musíme zkoumat, rozsuzovat, zlé věci odmítat a dobrých se držet.
A proto se teď vraťme k prvnímu čtení. Příběh přece má pokračování. Židé, kteří Pavla k soudu dovlekli a kteří u soudu neuspěli, se vrhli na člověka, který patřil k nim a začali jej bít. To už je jiná situace. Tady se jednalo o zločin, o ubližování a nespravedlnost. Zde Gallio se naopak měl do toho vtáhnout a soudit. On namísto toho nevěnoval tomu pozornost… Jsou přece věci, které nás zaměstnávat mají!

A teď pojďme k poslední části L 6,37: Odpouštějte, a bude vám odpuštěno.
Jsou lidé, kteří neumí, nemohou nebo nechtějí odpustit. Ale i často "odpuštění" patří ke slovům, která bezděčně vyslovujeme, aniž bychom přemýšleli o tom, že se nad hloubkou jejich významu až točí hlava. Situace opravdu prožitého odpuštění nejsou vůbec časté. Má se odpustit úplně všechno? Lze to vůbec?
O křesťanství se někdy říká, že je to náboženství odpuštění. Hlavní příklad je, když Ježíš ve chvíli, kdy byl přibit na kříž, volal: "Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí!" (L 23). Apoštol Pavel těm, co ho bili, také odpustil, jak to čteme v mnohá jeho listech (np. 2K 2,5-11).
Ale odpustit tomu, kdo vůči nám jednal zle, ještě bez omluvy, jak to udělali Ježíš a Pavel, přesto není nic automatického. Nestačí vyslovit nějakou frázi, abychom se zbavili myšlenek na odplatu, natož abychom pak byli zproštěni touhy po dosažení spravedlnosti.
Za chvíli budeme spolu mluvit Modlitbu Páně. A s ní i slova: "odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům". To neznamená, že Bůh odpouští pod podmínkou našeho odpuštění, nýbrž že je odpuštění natolik silné, že i nám z naší strany dovoluje odpustit.

Když sami sobě přiznáme, že jsme hříšníci a potřebujeme odpuštění, nebude se nám zdát příliš těžké odpouštět jiným. Nechápeme-li dosud svou vlastní hříšnost, bude nám zatěžko říci: "Odpouštím ti." (Matka Tereza z Kalkaty).
Neodsuzujte, nezavrhujte a odpouštějte. Tři slovesa, která charakterizují křesťanský přístup k životu. Abychom dokázali tyhle tri požadavky, potřebujeme nove, čisté srdce (EZ 379 Stvoř srdce, čisté, Bože).
Někteří nás třeba odsoudí a zavrhnou, nebo nám i neodpustí, ale Kristus nám odpouští.

Modlitba bratra Rogera z komunity Taizé: Ježíši Kriste, ty jsi nepřišel, abys svět soudil, ale aby skrze tebe člověk dosáhl spásy a odpuštění. Když se rozhoří Tvá odpouštějící láska, i zraněné srdce může znovu začít žít. Dej nám to, Pane. Amen.


(Skvělé kázání, ze kterého jsem čerpala: Gallio, soudce nebo farář?)